MULTILINGUAL

Publié le 18 décembre 2008 par Yvan Hladky

VERSION ORIGINALE

Manufacture de Munitions
V Muniční Továrně

Yvan Hladký

Stát, v němž se náš vlak pohybuje směrem od západu na východ, se skládá ze tří zemí, dvě z nich jsou vetvaru kosodélníku, ale země ležící nejvíce na východ je zato velice podlouhlá, hory se táhnou téměř po celé délce, dříve to byly země čtyři z nichž jedna byla již před dávnými léty připojena k jednomu velikému sdružení států, vlak se nyní nalézá v rozsáhlé kotlině, na obzoru vroubené zasněženými horami, trať je do omrzenípřímá, žádné zatáčky nebo stoupání, vlak náhle staví v polích poblíže lázeňského města, kde mezi hlavní železniční tratí a nádražím blízko parku dopravuje lázeňské hosty úzkokolejná motorová souprava, horní část obou vozů je natřena na béžovo a dole pod širokými okny je pruh nafialovělé barvy, vagony jsou zcela nové,dosud vonící po ředidlech a umělých hmotách, elegantní cestující přejdou jen několik kroků od rychlíku vlevo na vedlejší nástupiště, je to možná jen reminiscence na ten příjezd do nádraží v Baden-Oos když pak vlak jede do baden-badenského centra, jenomže tam vede trať od severu k jihu, zatímco zde se táhne až do nedohledna směrem východním, zeptáme se kdo z cestujících vybavených koženými kufry pozná tento rozdíl, když cíl té cesty nemůžeme zapomenout, pak nám nezbývá nic jiného než přestoupit do velmi silně aromatické úzkokolejné motorové soupravy, tak hýřící barvami ve sluneční záři, nemůžeme ale projet k zeleným horám do lázeňského města, snad ani nemůžeme přejít přes krytý most do rozsáhlého parku a také nemužeme zakoupit vstupenku opravňující k jedné návštěvě onoho koupaliště Eva, aniž by nám byl unikl význam všech betonových reliefů na mostě, znázorňujících jakousi lidskou postavu, která symbolicky láme přes pravé koleno nějakou rozvětvenou trubku, také bezpochyby jistě nemůžeme zůstat na mostě s pohledem zblízka upřeným do očí záhadné ženy s výrazem Sfingy a nemůžeme si ani poslechnout výklad dotěrného průvodce o vzácné kráse císařovny Sissy, mezitím labutě na řece tvoří měnící se nepravidelné bílé skupinky a vskutku si ani nemůžeme odpoledene chvíli sednout u jezírka a dívat se na kvetoucí Victorii Regii, protože na nástupišti, tam kde jsme zůstali po odjezdu rychlíku, jsou mezitím přistaveny čytři staré vagony s harašícím dieslákem vpředu, po téže trati musíme urazit nejméně dvacet nebo i třicet kilometrů, minout ony desítky dávno vyřazených nákladních vagonů, které pro-růstá břečťan, takže mají jakési reálné a zároveň mystické kořeny v zemi (mohou přesto kdykoliv odejet, ty kořeny se pouze přervou a zrezavělá kola vydávají skřípavé táhlé zvuky), návštěvu lázní musíme odložit, všimněme si venkovanů na nástupišti, někteří z nich pojídají velké zelené a též červené paprikové lusky, koňské potahy jsou plné bedniček s těmito luskami, ty vozy mají na kolech šedivé prastaré pneumatiky, koně stále trpělivě stojí, avšak nezdá se, že by venkované chtěli zeleninu prodávat nebo nakládat do železničních vagonů, čekají tam prostě bez pohnutí snad na někoho, mezitím se vlak dal trhnutím do pohybu a když jsme se později byli vyklonili z okénka a vyhlíželi ven ve směru jízdy, neuniklo naší pozornosti, že na přímé trati je vpravo umístěna výhybka od níž je vedeno kolejiště nejaké odbočky, kde stojí stará rezavá parní lokomotiva s vysokým komínem a jakoby promáčknutým kotlem, dozadu otevřenou budkou a tendrem, dále jsou k ní připojeny dva plošinové vozy, jak lokomotiva tak i oba vagony jsou z konce devadesátšch let minulého století, dřevěná prkénka bočnic vozů jsou nesčíslněkrát překryta různými vrstvami barev, které mezitím oprýskávají, takže z určité vzdálenosti jsou jakoby šedivé, zatím co jejich povrch se skládá z červených, žlutých či modrých skvrn, strukturu těchto barev lze rozpoznat pouze pohledem zblízka, vozy jsou také neobvykle krátké, z boku vidíme pouze čtyři malá, ale vysoká okénka, jsou navíc většinou zakrytá jakýymisi staršími víky od beden nebo plechem pravděpodobně proto, že častým otevíráním oken skla dávno vypadla nebo jen praskla, lavice jsou již z polo-viny obsazeny cestujícími, z nichž sice nikdo dosud nemusí stát, avšak objevit místo k sezení je možné až po důkladné prohlídce všech oddělení vagonu, kde ale někteří z cestujících, (zřejmě jsou s provozem dobře obeznalí zabírají mnohem více místa, než jim snad skutečně přísluší, hrají totiž jakési karetní hry a pokládají si nepotřebné karty na kufříky a krabice hromadící se na neobsazenšch sedadlech, pokud jim nespadnou na zem nebo dokonce pod lavice, ten průvodčí má zimní kabát v jakémsi neurčitém odstínu khaki, na obou klopách má jako odznak své hodnosti nějaký zlatý knoflík s psí hlavou, okurkově zelenou brigadýrku si posunul ke straně, snad ten pohyb jeho ruky naznačoval i nějaký pozdrav, nebo to byl jen pouhý projev dyskinesie, namísto kleští k proštipování jízdenek se mu na krku houpá triedr bez pouzdra, na řemínku přes rameno má nějakou nesymetrickou hnědou koženou brašnu, zřejmě obsahující dosti těžký kovový předmět, onen řemínek se mu zadírá do kožišinového límce, takže za něj po turetovsku takřka neustále popotahuje a tak tu brašnu nadlehčuje a zatím se o cestující nestará, vlak se mezitím náhle hnul se skřípáním zatažených brzd z místa a nyní projíždí zvolna po náspu vzdalujícím se na jih od hlavní železniční trati, časté pískání lokomo... (nárameníky na způsob jakýchsi destiček zlatové barvy, snad vypletené z jasně se třpytících kovových nití, nebo vylisované z jakési umělé hmoty jsou rozděleny uprostřed jedním tmavšm pruhem, symetricky po obou stranách se nalézá po pěticípé hvězdě z barevného plechu a z druhé strany, tedy blíže límce kabátu nějaké čtyřmístné číslo, které je částečně zakryté límcem z ovčí kožišiny, původně byl límec bílý a barva vlivem kouře časem zašla) ...tivy se odráží od zdí dlouhých budov, směr jízdy se mění častými zatáčkami, některé domy jsou asi postaveny za dob dunajské monarchie, slévárna a také montážní haly jsou zcela nové, továrna je velmi rozsáhlá, zdálo by se snad, že je to automobilka, na nakládacích rampách stojí v řadách jakési výrobky přikryté plachtami, počet těch vozidel nelze přesně odhadnout, protože plachty a housenkové pasy se vzájemně překrývají a tak na konci skladovací plochy za rampami vidíme pouze jakési podlouhlé předměty, vyčnívají všechny jedním směrem, pod stejnšm úhlem, vlak neprojíždí továrním územím, ale sleduje zákruty pozemku do všech podrobností, až náhle, jakoby násilně, zahne vlevo a jede středem jakéhosi vesnického náměstí okolo selských stavení střídajících se s novými objekty laboratoří s lesem ventilačních trubic na střeše, zakončených podivnými stříškami a filtry, nyní průvodčí sestoupil na stupátko avyklání se směrem do středu zatáčky, jakoby chtěl vyrovnávat odstředivou sílu, která při tak malé rychlosti nijak vážně neohrožuje stabilitu vozů projíždějících branou z drátěného pletiva, část bývalého vesnického náměstí je až za tímto plotem, radnice a hospoda se pyšní dávno opršskanými vývěsními štíty vedle strohých čísel označení továrních budov, bývalé statky a stodoly slouží nyní jako ubytovny a kanceláře, JÁ JSEM dosud nevystoupil, dívám se z okna na čísla na výložkách průvodčího, zdá se mi, že je to dvanácttisíctřistačtyřicet-pět, nebylo snadné na vzdálenost zjistit je-li tam vůbec nějaké číslo, které b později mohlo umožnit jistě nežádoucí identifikaci, mimoto úředník dobře věděl, že čísla na výložkách jsou vždy čtyřmístná, pětimistné číslo by se nedalo symetricky umístit po obou stranách pruhu dělícího výložky na dvě části, také se mohl na velkou vzdálenost snad mýlit, proto se snažil vzpomenout si, zda průvodčí ona čísla na výložkách skutečně měl již před odjezdem vlaku, když stál dole na nástupišti (okurkovězelenou brigadýrku si posunul ke straně, snad ten pohyb naznačoval jakýsi pozdrav, namísto kleští se mu na krku houpal triedr bez pouzdra) ovšem tomu bylo sotva deset minut, nyní úředník stojí na plošině posledního vozu, má teplý béžový zimník s kapucou zdobenou dvěma zlatými knoflíčky, kabát je sepnut jakýmisi dřevěnými kolíky na jakýchsi režných provázcích, je to His Majesty námořnický kabát z doby konvojů na severu, úředník seskočil na nástupiště v místě, kde stály tři drezíny s připojenými malými vozíky, stačil si jen vzpomenout na mozaikovou hvězdici v hale perpignanského nádraží(4) a na její prý mystický význam, zatímco na všech drezínách a vozících seděli železničáři, několik psů a také dva či tři cestující, drezíny snad čekaly na příjezd parní soupravy a vzhledem k tomu, že bylo brzy ráno a roční doba byla pokročilá, se psům dělaly obláčky páry okolo čumáků, řidiči seděli připraveni na svých místech a motory klepaly v pomalých otáčkách, bylo to přímé pokračování oné trati, po níž přijel náš vlak, drezíny byly dozajista určeny pro dopravu menšího množství cestujících do různých cílových stanic na rozvětvující se trati, hlavně úředníků, techniků, vojáků a psů. Samozřejmě, můžeme si na chvíli představit, že snad jedna drezína s oběma vozíky, všemi průvodčími, psy a cestujícími by za určitých daných okolností mohla vyjet opačným směrem, namísto vzhůru do hlubokých lesů mezi horami spíše nazpět, tedy ven, skrze bránu z drátěného pletiva na sever k hlavní trati, stále po této trati dál na západ a pak by následoval průjezd velkým nádražím v metropoli, dlouhým tunelem před tím zruše-ným nádražím na Vyšehradě, pak přes železniční most okolo loděnic s vyřazenými kolesovými parníky, louka s topoly a plachetnicemi, malý kostelík na skále, ovál hipodromu, dále ke státní hranici a přes cizí zemi, směr jízdy se změnil, vede zase k jihu, přes nádraží starého Hanóvru stále k jihu, na konec kontinentu, je tam skála s opicemi a moře, pouze představit si to můžeme snadno, dokonce by to bylo jistě (snad) proveditelné, koleje vedou bez přerušení od této brány až tam, ale to by bylo nutno podplatit řidiče drezíny, vrátného u brány z drátěného pletiva, také velké množství výhybkářů a výpravčích, celníků, pohraničních strážců, koneckonců též průvodčí by jistěprávem požadovali zaslouženou odměnu za nebezpečnou práci a příspěvek na výživu všech těch krásných psů na daleké cestě: Jak pošetilá se nám zdá být myšlenka cestovat za těchto okolností na takovou vzdálenost. Jednou usazeni na drezíně můžeme se dívat i na obrysy zalesněnšch kopců, na dvě budovy v bývalé vesnici kde náměstí pokračuje hned za plotem, který zde na první pohled stojí zcela nesmyslně, je to podobné berlínské zdi, mezitím z "hospody" vycházejí dva technici v bílšch pláštích a ztrácejí se v "radnici", dokonce můžeme na onu dálku rozeznat, jak se v kuchyni té restaurace vyvařuje ve velkých lesklých hrncích, dva ze psů mezitím již odeběhli ze svých míst na drezínách, leží nyní na schodech ke kuchyni, vdechují vůni hovězí polévky o kterou by se dozajista poprali, kdyby jim ji někdo dal do společného kastrolu, mohli zmeškat odjezd drezín, tak je vůně upoutala, přesto za okamžik ztratili trpělivost a vracejí se zpět, jdou pomalu k drezínám (nyní víme, že psi nebyli přespočetní, též jeden železničář jim ukazuje kostku cukru, na volné ploše náměstí snad zahlédneme ještě průvodčího v zelené brigadýrce, zdá se nám, že odvádí jednoho ze psů, kteří předtím leželi na schodišti někam pryč, kdo ví, snad je to jeho vlastní pes, oba jdou domů po dlouhé službě, ten pes se nyní zmocnil té brigadýrky a nese ji triumfálně v tlamě, udržuje přitom jistou vzdálenost od svého pána, aby mohl uskočit stranou, kdyby průvodčí chtěl svoji čepici zpět, ta shoda mezi oběma, mezi mužem a jeho psem, nás za tohoto chladného rána dost zaujala, drezíny byly tři, nanejvšše čtyři a pokud počítáme správně, že na úseku vedoucím do bodu, kde se trati rozcházely do různých údolí byly celkem čtyři výhybky, a že drezíny mohly jet po jedné koleji pouze za sebou, jedním směrem a prakticky současně, dále, že pro každou z tratí je určena pouze jedna souprava, jejíž posádka se skládá z jednoho řidiče, dvou průvodčích a psa, přitom jsme jisti, že označení na bočnicích vozů, na obojku psa, zlatých výložkách průvodčích a řidiče, jakož i na jízdenkách cestujících bylo vždy identické (víme, že čtyřmístné číslo by bylo na vzdálenost jen velmi těžce rozeznatelné, výhybkáři na trati mohli spolehlivě určovat správnš směr pouze pomocí triedru, kterš měli zavěšený na řemínku na krku, proto skoro nikdy nedocházelo k jízdě do nesprávného údolí, pokud měl někdo z cestujících náhodou dalekohled, musel ho odevzdat do úschovy průvodčích ještě před nastoupením do vozíku, proto se cestující dozvídali prudké změny směru jízdy na výhybkách až z nečekaného vlivu odstředivé síly, pohled do jednotlivých údolí byl navíc ztížen tím, že výhybky byly umístěny mezi dvěma prudkými zatáčkami trati, a že ty drezíny jely dosti rychle, takže cestující byli nuceni přidržovat se za bedničky, na kterých seděli a to, aby snad během jízdy nespadli na trať, pohled do těch údolí do nichž jízdenka neplatila nebyl ani nijak žádoucí, jistě to byla pouhá náhoda, když tam ukazovali prstem, nebo to byl možná jakýsi notorický tik, přestože měli půjčené černé svářečské brýle, které bezpečně znemožnovaly rozeznávat jakékoliv podrobnosti po dobu jízdy, brýle se ovšem daly poněkud posunout, takže denní světlo vnikalo pod hliníkové kalíšky držící skla a pohledem stranou bylo možno sledovat každou změnu detailů anebo vzdálenějších krajiných útvarů ale...ještě dávno předtím je přítomnost v minulosti, kachlíčkované stanice pařížského Metra, Music-hall BOBINO a Lucemburská zahrada, prší, semafor pod stromy právě přepíná na zelenou...naše jízda trvá snad asi dvacet minut, stoupání trati se ponenáhlu zvolňuje, nyní se ty hluboké lesy rozestoupily, takže kruhová budova se skleněnou lesklou kopulí z níž pronikala přitlumeně slavnostní hudba silně zářila v přímém slunečním světle, mohl to bšt možná jakýsi stadion, veletržní pavilon nebo průmyslový závod, před skleněnou branou stálo několik úředníků v bílých pláštích, (bylo možno usoudit, že drezíny s malými vozíky zajišťovaly jen dopravu oficiálních hostí a návště-vníků, přejímacích a kontrolních komisí ale též byly používány z nouze k dopravě zraněných nebo mrtvých cestovatelů, kterým se snad v tak složitém technickém zařízení něco přihodilo, zatím co ta parní lokomotiva se starobylými vagony zajištuje pouze veřejný provoz tehdy, když je nutno dopravit velké množství cestujících po trati v určitých časovšch intervalech, vymezenšch kapacitou provozních zařízení, kupole se zblízka jevila jakoby složená z nesčíslného množství optických mřížek, nebo jako obrovské facetové oko nějaké silně předimenzované mouchy, úředníci před vchodem pozorovali jednoho z průvodčích, jak dává psovi napít vody z plechové misky, možná se tím směrem dívají jenom náhodně, že průvodčí a pes je nezajímají, čekají snad též na příjezd nějakého vyššího úředníka z organisační správy, který mohl přijet na jedné z mnoha drezín a unikl jejich pozornosti a...ne nesměl JSEM projít hlavním vchodem, touto cestou bych se nikdy nedostal do strojovny, kde JSEM měl provést kontrolu těch složitých aparatur, které JSEM musel podrobit kalibraci a měření, i když JSEM dobře věděl, že ani sebepřísnější kontrola nemohla nikdy odhalit nejmenší chybičku toho dokonalého soustrojí, z temnoty řídicí kabiny JSEM mohl pozorovat funkce mnoha komplikovaných prvků onoho systému, pneumatické regulátory, dlouhé pracovní válce a také fialově se lesknoucí fotokolorimetry, armatury plné nesmyslných rota-metrů, pohyby všech obrovských aktuátorů se zmenšovaly na body písátkem na milimetrovém papíře registrátorů: harmonie všech těch dílů a vysoká přesnost při jejich výrobě také zaručovaly velkolepou souhru provozu zařízení, nasadil JSEM si protiplynovou masku, v pozadí obrovský vertikální kolotoč jakéhosi lunaparku, v pravé kapse mám vždy připraven poslední autoinjektor se známou trojkombinací atropinsulfátu s diazepamem a metylsulfátem paralidoximu, přežít v případě nečekaného útoku s neurotoxiny, zatím se ale snad nic neděje, úředníci v dlouhých bílých pláštích se nijak nezajímají o to, kdo prošel postranním vchodem, před-pokládají nepochybně, že k tomu má oprávnění, které snad ani oni sami nevlastnili, všichni používali hlavní bránu, byla to obrovská skleněná propust, jejíž stěny se nyní posunovaly horizontálně, (říká se, že konstruktérem celého mechanického vybavení pavilonu byl snad jeden známý stavitel vodních zdymadel) a nehlučně ustupovaly před proudícími davy návštěvníků až do toho okamžiku, kdy koridor jimi byl zcela zaplněn, plocha skel se nyní leskne ve slunečním světle, brána nevydává žádné zvuky když je zvolna posunována pneumatickými lineárními motory, je možno vnímat pouze jakési slabé chvění, pouze stříbřitá skla rezonují v rytmu nějakých vzdálenějších velkých mechanismů, pohybují se nejdříve velice rychle, ke konci dráhy pak ale zpomalují rychlost, než se uprostřed setkají se sotva vnímatelným tlumeným nárazem, kovové trubice snad vrhají stíny přes skleněnou propust, stíny se lámou na betonovém soklu a dělí plochu tohoto podstavce na dva nepravidelné trojůhelníky, tato geometrická shoda odvádí naši pozornost od známé skutečnosti, že v určitých fázích pohybu se stěny zužují směrem, kterým se tlačí návštěvníci, mechanismus je tak dokonalý a přesný, že v cyklech provozu návštěvníci sami od sebe zaujímají stále menší prostor, až do onoho okamžiku, kdy se skleněná stěna náhle zvedá do výše a posouvá se na místo, kde byla původně, tedy před začátkem pohybu, tím je cyklus ukončen.... musíme ale připustit, že návštěvníci vstupující do hlavního sálu jsou překvapeni tím neobvyklým divadlem, že ani nevnímají onu vřavu, kterou venku nebo v propusti ještě nemohli slyšet, protože byla přehlušena hudbou, snaží se najít nejvhodnější místo, přeměnují se pomalu na diváky a postupně se též aktivně účastní onoho tajemného, podivuhodného, majestátního procesu, který nemá nikde obdoby, jsou herci i diváky zároveň, složitá zkouška zařízení propusti se konala pouze za technické přestávky, mimo provoz, samozřejmě šlo o pohou simulaci provozu, ve skuteč-nosti žádní diváci k množství nepřibývali, ani cirkulárky se dosud netočily, když jeden z diváků v gumovém kabátě, který zde pracoval již delší dobu se iniciativně chopil dlouhé černé hadice se stříbřitou dýzou na konci a ostřikoval zařízení, zatím co ti, kteří měli dojem, že jsou těm děsivým cirkulárkám příliš blízko se pokoušeli nenápadně vzdálit, ani uvaděči na ochozech neměli valný zájem o to, co se právě děje dole v hledišti, prohlíželi si krásné prsteny a hodinky, kterých se tři cestující právě zbavili, aby je uvaděči mohli označit cáknutím modré barvy na čelo a tím je rychle povššit na pomocné pořadatele, aby se dále mohli snažit o postup v hierarchii, dostat se na ochoz a stát se uvaděčem, bylo to také docela dobře možné, právě tak jako sestoupit z ochozu, vzdát se docílené hodnosti a stát se znovu obyčejným divákem, samozřejmě stávalo se dosti často, že některý z uvaděčů vyhlížel z ochozu nad skleněnou propustí tak dlouho až dospěl svého tajného cíle, rychle označil jednu z krásných, velice smutných cestovatelek štětkou s modrou barvou a pokynul jí prstem, aby přišla k dvířkům vedoucím na ochoz, ale snaha přiblížit se tajně ke své vyvolené a získat ji pro velmi krátké dostaveníčko někde pod schody nebo v zákrutu nějaké skryté šachty s potrubími nebyla sama o sobě snad ani nepochopitelná, ale to že někteří z uvaděčů sešli sami do hlediště bylo jistě velice špatné, a to že nijak nerušeni dynamikou ireversibilního procesu stiskli tu vyvolenou krasavici do svého posledního objetí, a že se pak nechali unášet na dopravním pásu přímo do středu svištících lesklých ozubených kol těch ohromných cirkulárek. To bylo zcela nežádoucí. Om tat sad. Santih.